O NÁS

Pověst o králi Ječmínkovi

Kdysi v dávných dobách panoval v Chropyni, městě kraje Přerovského, bohatý a moudrý rytíř. Jeho poddaní ho měli velmi rádi, byl spravedlivým a dobrým vládcem. Jeho moudré panování bylo po zásluze odměněno a stal se moravským markrabětem. Ovšem, jak už to bývá, po povýšení do stavu mu stoupl nový titul do hlavy. Jeho sídlo se stalo sídlem bujarých oslav a hlučných večírků, na které si zvykl na cestách, kde byl všude bujaře vítán. Pravým opakem markraběte byla jeho žena. Byla velmi moudrá a laskavá. Když viděla, jak její muž sešel na scestí, snažila se jej přivézt zpět k jeho původnímu já. Nicméně se jí to nedařilo, markrabě byl k jejím prosbám hluchý a dál utrácel nehorázné množství zlata za plně prostřené tabule, sudy s vínem a hlučné večírky. Kvůli nedostatku peněz začal vymýšlet nové daně pro své poddané.

Ti zprvu snášeli novou zábavu svého pána, ale po nějaké době se jim neustálé zvyšování velmi znelíbilo. Jednoho dne vymyslel další daně a poplatky. Poddaní se začali potají domlouvat na vzpouře. Útlocitná markraběnka se lid snažila uklidnit, nicméně ani její domluvy již nebyly moc platné. Snažila se tedy domluvit svému muži. Ten však o nějakém snížení daní ani nechtěl slyšet. Jeho manželka velmi naléhala a prosila, ale marně. Naopak, její choť se na ni tak rozzuřil, že ze zdi sňal meč a ohnal se po své milované ženě ostrou čepelí. Markraběnka však měla tolik štěstí, že vyklouzla ze dveří, kde se jí chopila stráž. Markrabě, který ji ještě zahlédnul z okna se rozzuřeně rozběhnul za ní, hrozíc jí mečem. Když se markraběnka ohlédla a spatřila svého muže, jak se za ní žene s mečem, velmi se vylekala a uskočila stranou do pole. V ječmeni v tu chvíli porodila synáčka. Steny prvorodičky přivolaly ženy z vesnice, které rodičku odnesly i se synáčkem do jednoho ze stavení. Na památku malého chlapce pojmenovali Ječmínek.

Po čase se však zhýralému markraběti všechno rozleželo v hlavě a ze svého sídla v Chropyni vyhnal bujarou společnost. Chtěl se znovu napravit. Zároveň se mu zastesklo po jeho choti, a tak vyslal zvědy, aby jeho ženu přivedli. Ti se však vrátili s prázdnou, markraběnka nebyla k nalezení. Dal tedy markrabě hledat svoji choť všude po kraji, dokonce se sám vypravil na výpravu za jejím nalezením.

Jednoho dne se družina dostala na kraj lesa. Nalezli zde velkou skálu, na níž stál kříž. Pod skálou byla jeskyně, kde markrabě našel poustevníka, který byl ponořen v motlitbách. Tázal se tedy, zda poustevník neviděl jeho manželku. Poustevník pohlédl na markraběte a řekl, „Nehoden jsi manželky stnostné, nehoden syna, k vyšším záměrům určeného. Věz tedy, že nenajdeš je více a neuhlídáš na světě tomto, neboť ve knize věčnosti četl jsem následná, zlatým písmem zaznamenaná slova: Až Morava rodná ze všech stran nepřáteli stísněná bude, tenkráte přijde Ječmínek s mocí velikou, rozptýlí nepřátele a svou vlast vysvobodí od jařma cizího. Jdi a kaj se.“

Markrabě se ponořil do hlubokého smutku. Vrátil se do Chropyně a litoval, že se vzdal Boha, necítil lítost a žil zhýralým životem. Ve svém zarmoucení došel markrabě tak daleko, že se nakonec vrhnul do zámecké studně.

Standard plemene Slovenský čuvač

Slovenský čuvač je velké psí plemeno vyšlechtěné pro hlídání majetku a stád ovcí. Původně se jednalo o československé plemeno, po rozdělení země ale přešel patronát pod Slovensko, podobně, jako tomu bylo u československého vlčáka. Povahou jsou tito psi oddaní, milující a dobří hlídači, pro jejich výcvik nemusí být psovod nijak mimořádně zkušený. Jsou to čistě venkovní zvířata, která potřebují dostatek pohybu a aktivity obecně.

Historie 

Podle Antonína Hrůzy je slovenský čuvač, stejně jako další typově podobná evropská plemena psů, potomkem vlka polárního typu, který byl bíle zbarvený. 

Jako pastevecký a hlídací pes se slovenský čuvač na Slovensku choval i pod jménem tatranský čuvač. Začátkem 20. století bylo toto plemeno poměrně rozšířené a ve třicátých letech Antonín Hrůza založil první plemennou knihu. Právě díky tomuto profesorovi brněnské veterinární vysoké školy byla založena první chovatelská stanice „Ze zlaté studny“ (sídlem ve Skalici nad Svitavou), pro kterou Hrůza koupil dvě zcela čistokrevná a nepříbuzná štěňata: psa Jerryho a fenku Koru.

Krevní linie

Chovu slovenských čuvačů v současné době dominují čtyři krevní linie – Azúr/Kazo, Simba, Ibro a Umek. Názvy linií jsou odvozeny od jmen zakládajících psů z nichž každý měl mírně odlišné povahové i fyziologické vlastnosti. V minulosti existovala i linie Nero, ta již ale vymřela. Azúr/Kazo je krevní linie, jejíž hlavním úkolem bylo zlepšení výšky čuvačů a pevný konstituční typ, také hnědé až tmavohnědé oko. Simba je málo rozšířená linka, která měla hlavně zlepšit povahové vlastnosti čuvačů. Předky linie Ibro byli maďarští kuvaszové a tito psi se tak vyznačuje jemnější konstitucí, hnědýma až tmavohnědýma očima a také mírnější povahou. Umek je nejméně početná krevní linie a rodokmen těchto psů by se dal vysledovat až k prvnímu slovenskému čuvačovi vůbec, Jerrymu. Představitelé této linie se vyznačují pevným konstitučním typem, dobrou výškou a tmavým okem.

Vzhled

Tělo slovenského čuvače je mírně delší než vyšší. Silný a rovný hřbet se směrem k bedrům poněkud svažuje. Silná čtvercová záď mírně ubíhá dolů. Nízko nasazený rovný ocas je nošen svěšený. Dosahuje k hlezenním kloubům. Hruď sahá až k loketnímu kloubu a její šířka se rovná zhruba čtvrtině kohoutkové výšky. Žebra jsou dobře zaoblená a probíhají daleko dozadu. Břicho a slabiny jsou mírně vtaženy. Dlouhé lopatky jsou šikmo položené. Slovenský čuvač má rovné končetiny umístěné kolmo k trupu a dobře zaúhlené. Přední tlapky jsou kompaktní, okrouhlé, dobře uzavřené, zadní tlapky jsou o trochu delší. Suchý krk je stejně dlouhý jako hlava.

Široká a podlouhlá lebka je mírně klenutá, temeno hlavy je však ploché. Při pohledu z boku jsou přímka temena a přímka hřbetu nosu rovnoběžné. Stop je dobře patrný. Nadočnicové oblouky jsou vyznačeny, čelní rýha je mělká. široká a těžká tlama se mírně zužuje ke špičce nosu a je o málo kratší než lebka. Pysky těsně přiléhají. Uši jsou nasazeny vysoko. Jsou sklopené a těsně přiléhají k hlavě. Špičky uší jsou zaoblené. Oči oválného tvaru s dobře přiléhajícími víčky jsou v hlavě umístěny rovně. Čuvač má nůžkový skus.

Srst je hustá a bohatá, na zádech nesmí tvořit pěšinku. Krycí srst, tvořena chlupy dlouhými 5–15 cm, zcela zakrývá kratší, hustou a jemnou podsadu. Psi mají kolem krku límec. Má čistě bílou srst. Nažloutlý odstín u nasazení uší je přípustný, ne však žádoucí. Oči jsou hnědé. Nosní houba, okraje pysků a očí, stejně jako polštářky tlapek jsou černé.

Možná záměna

Slovenského čuvače lze lehko zaměnit za maďarského kuvasze, ten je ale mohutnější a má delší srst, povahově je soběstačnější a méně závislý na rodině. Podobně vypadá i maremmansko-abruzzský pastevecký pes, ten je ale lehčí a nižší. Také má růžová místa v okolí očí.

Povaha

Tito psi mají vyrovnanou povahu. Hned tak se nenechají vyvést z míry, zpravidla jsou velmi sebevědomí. I když venku dokáží být značně aktivní, doma jsou klidní. Chrání a střeží své teritorium, ale také „své“ lidi a dům. Vynikají věrností svému pánovi a jeho rodině, zároveň jsou však samostatní. I když společnost lidí velmi oceňují, jsou schopni se značnou část dne zabavit sami. Jejich hustá srst je chrání proti nepříznivým vlivům počasí.

Plemeno zpravidla velmi dobře vychází s dětmi. Soužití s kočkami a drobným domácím zvířectvem nebývá problémem. Vůči lidem, které nezná, je ve střehu, po seznámení je však akceptuje. Psi se mohou chovat vůči jiným psům poněkud dominantně. Soužití dvou dospělých psů je kvůli jejich dominanci velmi problematické, většinou nemožné.

Péče

Srst je celkem příjemná na údržbu. Žijí-li psi v domě, ztrácejí sice chlupy, ale chlupy se téměř nezapichují. Jednou týdně je nutné srst důkladně vykartáčovat. V době línání ztratí psi velmi mnoho chlupů. V tu dobu se srst musí kartáčovat denně.

Slovenský čuvač je velmi přizpůsobivý. Nejlépe je mu venku, kde se uplatní i jako hlídač. Je nutné se mu dostatečně věnovat, aby se nestal příliš samostatným. Věnuje-li se hodně času a pozornosti jeho výchově, podaří se vychovat psa, který rád poslouchá a rád plní povely. Musí však poznat, že jsou užitečné. Výchova má probíhat harmonicky a důsledně.

Na psa své velikosti je slovenský čuvač značně pohyblivý. Má-li k dispozici velký pozemek, pak si pes z velké části obstará pohyb sám. Pokud ne, vyžaduje delší procházky. S dobře vychovaným slovenským čuvačem lze chodit na procházky i bez vodítka. Toto plemeno nenadchnou hry s míčkem ani podobné aktivity.